Od mala jsem chodívala do kostela. Takže mi přišlo úplně normální, že mám anděla strážného. Měla jsem společný pokoj s babičkou, na zdi visel klasický obrázek dítěte přecházejícího dřevěný můstek a za ním krásný anděl strážný. Každý večer jsem se modlila, ať mě opatruje. Ale nikdy mi nikdo přímo neřekl, že mám anděla strážného u sebe pořád, že mě nikdy neopustí ani na vteřinu. Objevila jsem knihy Lorny Byrne, kde Lorna píše, že nikdy nejsme sami. Anděl strážný je s námi prostě pořád. Myslím, že by to všichni měli vědět. Je to přece super! Hlavně děti by to měly vědět.
A co víc – můžeme ho požádat o pomoc. Dělám to často. Třeba někam jedu autem a je tam problém zaparkovat, tak poprosím anděla strážného, ať se tam pro mě najde místo. Anebo ráno, když zase nestíhám do práce, tak ho zaměstnávám skoro celou cestu 🙂 Také když peču, aby se koláč povedl. Prostě prosím o různé maličkosti a také při práci a teď také, aby se článek líbil.
Není to fajn? Věřit, že s námi pořád někdo je a můžeme ho požádat o pomoc? 😉
