Čas

Někdy mám opravdu pocit, že mi čas snad běží v ústrety. Vždyť to není možné, přijdu domů v sedm večer a než se vzpamatuji, tak je deset a měla bych jít spát. Anebo ráno vstanu a řeknu si, že je fajn, že mám dost času si zacvičit a najednou koukám a zase běžím k autu, po cestě se ještě balím do bundy a šály a opět nestíhám – v práci jsem zase poslední. Nejhorší je, že čím dříve vstanu, tím později vybíhám k autu. A navíc se to u mě s věkem zhoršuje. Já to prostě nechápu. 🙂

Od okolí slyším otázky jako: „Proč ráno nevstaneš dříve?“ nebo „Proč nejdeš dříve spát?“ Dotazy tohoto typu mě opravdu dojímají. 😀 U mne to prostě nefunguje! Je sice pravda, že se občas přistihnu, jak tupě zírám do skříně, protože si chci něco obléct. Ale přitom jen koukám a myslím na to, co jsem si kde přečetla nebo co mám v plánu odpoledne… Pak se vzpamatuji…“Co blázníš?Pohni!.“  Anebo stojím u okna a zalévám kytku, ale ona tak krásně kvete, že musím zůstat koukat na tu krásu. Úplně konec je, když cvičím vleže a Alf (můj pes) se přijde mazlit. Jakmile mě vidí na zemi, je to pro něho povel a už se ke mně šine a tulí se… A tak já to mám pořád…pak mám něco stihnout. 😉

Já se asi nezměním, okolí si asi nezvykne, já jsem sice poplašená, ale šťastná, tak co. 😉