Dnes jsem v rádiu slyšela, že “my holky, říkáme ne, ale vlastně myslíme ano”. Byla jsem vážně v šoku. Copak já nejsem holka? 😀 Tohle jsem nikdy nepochopila, když říkám “ne”, myslím tím opravdu NE. Jsem možná jiná, ale tohle mě prostě doma naučili: “Když něco nechceš, tak prostě řekni – ne.” Myslela jsem si, že jsem ve většině, ale dnes jsem zjistila, že možná budu ta menšina. Já snad ani nevím, co si s touhle informací počít! 😉
Dělám si legraci, jsem ráda, že jsem jaká jsem. Ale fakt nechápu, proč neříkáme věci tak, jak je myslíme. Proč tyhle hry? Jsme pak zajímavější? Co mě opravdu dokonale vyvede z míry je, že když něco odmítnu, ještě dobrých dvacet minut se mě někdo snaží přesvědčit o opaku. NE je pro mě opravdu NE, není to ani ASI NE ani MOŽNÁ a už vůbec ne ANO. 😀 To opravdu většina z nás nemyslí to, co řekneme, vážně? Chceme ať nás někdo přemlouvá? Je to pro nás zábavné? Možná to někdy říkáme ze slušnosti?
Všichni bychom si měli umět říct o to, co chceme a odmítnout, co nechceme, a stát si za tím. Přece to nemůže být tak těžké a možná bude mezi námi pak méně nedorozumění.
