Vztek

Nesnáším hádky a křik. Většinou z takovéto situace odejdu – uteču, bráním se, nepřilévám olej do ohně. Ale vlastně nevím, jak se v takové situaci chovat. Pomáhá mi odejít a zakřičet si anebo se vybrečet. Úplně super je běh – tam mě ten vztek pustí opravdu rychle, jelikož mám co dělat s tím, abych se vůbec donutila běžet. 😀 (Možná bych mohla zkusit běhat jako Phoebe z Přátel, bude to víc zábavné – aspoň pro náhodné diváky 😀 ).

Ještě neumím tyto situace zvládat, a proto mi je zřejmě život staví do cesty celkem často. 😉 Posílá mi různé učitele, je opravdu vynalézavý – to musím uznat. 😉 Stále je ve mně ten pocit křivdy, když si někdo blízký myslí, že jsem udělala něco se špatným úmyslem. Ale otázkou je, proč mi to tak vadí? Mám se ráda a vím, jaká jsem a přece na to nepotřebuji potvrzení od někoho jiného. Nikdo mě nezná tak, jako se znám já sama. Proč mne to tedy tak rozhodí?

Zřejmě musím pracovat víc na sebedůvěře, musím si více věřit, pak mě nerozhodí to, že mi někdo jiný nevěří a nebudu muset nikomu NIC dokazovat.

To bude oříšek, ale já to zvládnu! 😉 Mít se rád a věřit si – to je základ. První část bych měla celkem zpracovanou, teď hurá na tu druhou! 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.