Chci se tady zmínit o hluchoněmých nebo tedy spíše neslyšících lidech. Měla jsem báječnou babičku, která byla hluchoněmá, jak sama říkala. Dokázala cítit a vnímat jinak než já. Když jsme spolu chodívaly do kostela, chodila vždy při kraji silnice. Pamatuji se, že ne vždy se otočila a stejně věděla, že jede auto, a sáhla mi na rameno a upozornila mě. Když jsem poslouchala hudbu na kazeťáku, tak přišla, dala ruku na reprák a jen zakroutila hlavou, jak to můžu poslouchat. 😉 Při sledování nějakého filmu nebo seriálu v televizi, vždy věděla, o co jde, aniž by v té době byly dostupné titulky. Podle výrazů v tvářích herců mi dokázala popsat děj.
Měla svůj svět, svoji řeč, které jsme všichni rozuměli, a měli jsme svoje znaky, díky ní umím slušně odezírat 😉 . Kdysi se neslyšící museli naučit odezírat, jako malá byla v ústavu pro neslyšící – což mi dnes zní příšerně. Vyprávěla mi, jak za nimi ve třídě stál učitel a žáci před sebou měli zrcátka a učili se odezírat. Myslím, že to neměla v životě lehké, dozvěděla se jen to, co ji někdo řekl. Ne vždy měl někdo trpělivost jí pomalu převyprávět, co se kde stalo. Nemohla se plně zapojit do rozhovorů, mohla jen sledovat okolí. Ale zase musím zmínit, že si více všímala, měla skvělý pozorovací talent.
Líbilo se mi, když ji přišli navštívit její neslyšící přátelé. Sedli si na židle do kruhu a začali si povídat. Byla ve svém živlu, konečně si aktivně se všemi povídala a všichni si rozuměli. Sedávala jsem na zemi uprostřed nich a sledovala to znakování a ty emoce a byla jsem vždy v němém úžasu a nestíhala jsem jim vůbec. Na chvíli v její kůži. 😉
Babičku jsem milovala, i když jsem byla často “nehodna” vnučka, jak říkala. Měla jsem děsnou pubertu 😀 . Když se narodila sestra, sdílela jsem s babičkou pokoj a dlouho jsem s ní spávala v manželské posteli. Jsem za ty chvíle vděčná. Nikdy nezapomenu, jak jsem ji držela za ruku vždy, když se mi něco špatného zdálo. Děkuji Ti za vše, babi 🙂
