Věřím, že mám duši. Věřím, že ji máme všichni, i když si někteří myslí, že ne, tak tam podle mě je. Ono to může být pro někoho jednodušší – o ní nevědět. 🙂 Většina z nás cítí, že tam něco je. Něco, čemu mnohdy možná ani nerozumíme, nebo nechceme rozumět 😉
Někdy mám zvláštní pocity, jakoby má duše byla opravdu stará… Je to takový až tíživý pocit a emoce něčeho, co je podobné smutku, ale není to tak úplně smutek. Jako bych uvnitř byla velmi těžká, jako bych některé své části nerozuměla… Nejspíš to neumím správně pojmenovat. Ještě tomu nerozumím – zatím 😉 . Myslím si, že má duše musela prožít již několik životů, jinak si to neumím vysvětlit. Mám kamaráda, který krátce po našem seznámení pronesl, že sice vypadám mladě, ale uvnitř musím mít duši, která toho už spoustu prožila. Shodli jsme se, že jsme se už museli potkat někdy jindy, v jiném čase, nebo v jiné dimenzi. Možná máte také takový pocit, že někoho prostě znáte už věky…
Kdysi jsem si přečetla, že se duše rodí znovu a znovu, že se často spolu rodí duše, které se již znají z předešlých životů a vzájemně se něco učí. Než se znovu narodí, tak si třeba i slíbí, že se zase potkají v jiných rolích. Něco na tom bude… 🙂 Tedy podle mě – to rozhodně stojí za úvahu.
Také mě ještě napadá, taková řečnická otázka… máme duši uvnitř? Anebo nás obklopuje, nebo námi prostupuje? 😉
