K tomuto příspěvku jsem přiložila fotku, kterou mám od kamaráda. Až se mi chce zvolat: “To jsou panorámata!”. Zásobuje mě fotkami z hor a připomíná mi, jaká je to krása. Když se podívám na tuhle fotku, uvědomím si, jak jsme malí, myslíme si, že se kolem nás točí svět. Ale není to tak! Příroda je mocnější! Ta tichá, dech beroucí krása, ta majestátnost hor, ta nebeská hra se světlem a mraky. Je to umělecké veledílo a my s tím nemáme nic společného. To je co? To nejkrásnější na zemi nevytvořil člověk. Měli bychom jít do sebe a neničit to, co jsme ani nevytvořili. Dostali jsme to darem, měli bychom se o tento dar starat, aby vzkvétal. Snad si to brzy uvědomí i ti vlivní a mocní lidé, kteří zatím jen hrabou do svých kapes a je jim jedno, jestli jejich potomci uvidí tuhle krásu nebo ne.
Jenže… zkusme si připustit, že se na Zemi vracíme v koloběhu, že se rodíme znovu a znovu… tudíž sami sebe připravujeme o to, abychom se mohli rodit zpět do krásného místa. Kdy přijdeme k rozumu?
