Už jsem se tady zmínila o kolektivním vědomí, přemýšlím nad tím, co jsem slyšela v jednom rozhovoru. Zkuste si představit, že jsme všichni jedno: lidé, zvířata, příroda. Neexistuje čas, vzdálenost, prostor. Takže prakticky, když někomu ublížíte, tak ublížíte sami sobě. Je to zajímavé, možná by se dělo méně špatných věcí, kdybychom si toto uvědomili. Také naše Země by byla šťastná, kdybychom ji přestali drancovat, protože prakticky drancujeme sami sebe. Vše souvisí se vším, nerovnováha zde se musí vždy projevit zase jinde. Ale také samozřejmě, když se k někomu zachováme s láskou, dáváme tím lásku sami sobě.
Zamyslím se více nad tím propojením, v rozhovoru pana Duška jsem slyšela příběh pejska, který si hrál s pletenou bačkorou tak, aby si toho páníčci všimli. Chtěl naznačit, že paní, která bačkoru pletla, má vážné problémy? Aniž by ji kdykoli předtím viděl? Dávalo by to smysl, že podvědomí té paní poslalo vzkaz k blízkým osobám přes pejska. Anebo kočka, která finguje nemoc, protože nechce, aby její páníčkové odjeli, protože se jim tam něco zlého stane. Umí kočka předpovídat? Anebo se to v jejím vnímání děje teď a tady? Zvířata spolu komunikují i na dálku, jsou velmi vnímavá, dokážou vycítit změnu počasí, kdy přijede jejich páníček domů, že jeden z nich brzy odejde. Můžou nám pomoci komunikovat na dálku? Pomáhají nám, abychom si uvědomili, že jsme všichni jedno? Zní to šíleně? 😉
