Plně souhlasím s tím, že druhého člověka nezměníte a zcela zbytečně na to vydáváte spoustu energie. Sama jsem to zkoušela 🤦♀️…nakonec – ani sebe jsem nějak markantně nezměnila. U spousty lidí vidím, že se ani časem nepoučí a stále dokola se snaží změnit své milované nebo jim dokonce jakoby “přistřihnout křídla”. Že by svazek od slova svázat? To snad ne… 🙂 Kvůli něčemu se přece do druhých zamilováváme, zapomínáme pak na to? Anebo na začátku nechceme vidět ty věci, které nám pak vadí? Jak můžeme považovat za roztomilou vlastnost něco, co nám pak příšerně vadí? Je to nedostatkem tolerance? Je tolerance klíčem ke spokojenému vztahu? Jak se jí tedy naučit?
Po manželství vůbec netoužím. Myslím, že bych byla už mnohokrát rozvedená. Asi ještě nemám dostatek tolerance. 😉 Vím, že spousta lidí to má jinak, a také jsou určitě lidé, kteří mají obrovské štěstí a našli jedinečnou spřízněnou duši, se kterou si přejí strávit zbytek života, a cítí to tak i po mnoha letech. Mně osobně zní dvacetiletý šťastný vztah jako sci-fi nebo pohádka. Když jsem viděla opravdu shrbenou babičku a dědečka, kteří šli ruku v ruce, usmívali se na sebe a povídali si, tak jsem přemýšlela, zda jsou spolu celý život, anebo zda se třeba našli až ve stáří. Takový pár jsem za život viděla asi jen jednou…
Jsem nenapravitelný snílek a stále věřím na zamilovanost a lásku, přece to v tom vztahu musí být, stejně jako tolerance a vzájemná úcta. 🧡
