Dnes venku prší celý den, což mi připomíná to slzavé údolí, kterým jsem si v posledních týdnech prošla. Údolí, kterým si projdeme asi všichni, když ztratíme milovanou osobu, nebo třeba, jako v mém případě, zvířecího přítele. Nečekaně odešel prostřední pejsek z mé klučičí party – Miška. Stále cítím výčitky, stále si nejsem jistá, zda jsem měla právo učinit to nejhorší rozhodnutí v mém současném životě. Ačkoliv jsem byla vždy přesvědčená, že je to špatně, že nemohu vzít život, když jsem jej nedala… Tentokrát jsem to udělala, přátelé mě podporují a říkají, že jsem udělala správné rozhodnutí. V daný okamžik jsem to také tak cítila, jednala jsem na základě Miškovy zdravotní situace a výsledků u veterináře… S odstupem času, kdy si uvědomuji, jak moc mi v životě chybí ten malý, krásný a také pěkně svéhlavý psí dědeček, je pro mě těžší a těžší na to myslet.
Honí se mi hlavou různé i hrůzné myšlenky. Snad mi odpustí, snad jsem mu opravdu umožnila důstojný odchod, snad je správné, že se už dál netrápí. Stále cítím velké emoce, stále jsem dostatečně nezvedla stavidla, abych se vybrečela dočista do čista. Musím si to v sobě ještě zpracovat. Věřím, že spousta lidí to takto neřeší… Já to jinak ale neumím, cítím to tak, od dětství se mi lidé z okolí smáli, že jsem taková “psí máma”. Každé takové rozloučení snáším těžce.
Bylo to krásných 14 let a 6 měsíců, po které jsi tu se mnou byl. Byl jsi skvělý pes, hodný a tak chytrý a krásně paličatý. A ten tvůj neuvěřitelný čich… Vždy jsi neomylně poznal novou řasenku a důkladně ji na mých řasách prověřil 🙂 . Moc mi chybíš a věřím, že jsi tam za duhou s ostatními a vesele si zase skáčeš a dovádíš. Děkuji ti za všechno, co jsi mě během svého života naučil, a věř mi, že jsem pro tebe chtěla vždy jen to nejlepší.
