Můj ušatý kamarád odešel za Miškou. Druhý pejsek tento rok. Zůstal mi už jen Alfík. Byl velký omyl pořídit si všechny psy skoro ve stejném věku, teď už to vím. Bylo mu 13 let a 7 měsíců. Musela jsem opět udělat to otřesné rozhodnutí. Dělali jsme poslední rok psí kusy, abychom mu pomohli, ale už nechtěl stát ani na předních tlapkách… Byl čas nechat ho jít, rodiče už nezvládali péči o něj, když jsem byla v práci, a už jsem viděla, že se trápí. Měl veselejší chvilky, ale bylo jich méně a méně. Dvakrát za jeho život se nám podařilo Brixe ukrást hrobníkovi z lopaty. Mohla bych napsat knihu o tom, co vše jsme vyzkoušeli kvůli jeho citlivému zažívání. Do třetice se to už ale nepovedlo.
Odpusť mi Brixi, že jsem ti říkala, že se tváříš jako fena a taky, že vypadáš jako jelen, když dáš uši dolů. Jsi ten nejlepší německý ovčák pod sluncem. Když mi tě kamarád přivezl domů, vypadal jsi hrozně, samá ruka, samá noha a uši jako netopýr. 😀 A jak jsi krásně vyrostl, to jsme ani nečekali! Malí bráchové Míša a Alf tě krapítko usurpovali, ale to jen proto, že jsi byl takový puberťák. Byla s tebou opravdu sranda a ten tvůj neodolatelný kukuč, když jsi něco provedl. Pořád jsi chtěl, ať tě držím za tlapku, a náš rituál čelo na čelo a pohled z oka do oka jsi měl nejraději. Nikdy na to nezapomenu. Děkuji, žes tu se mnou byl tak dlouho, a taky za vše, čím jsme si spolu prošli. Je tady bez tebe prázdno. Moc mi chybíš.
