Proč se někdy na něco díváme a nevidíme to. Proč si nevšimneme něčeho, co ostatní jasně vidí. Proč nás musí život nakopnout, aby se nám rozsvítilo? Je to kolikrát k uzoufání, když se na něco snažíme přijít furt dokola a dokola a pak vás někdo chvíli poslouchá a řekne, že je to přece jasné jako facka. A k tomu přidá… ale nepovím Ti to, musíš si k tomu dojít sama. 😀 Někdy prostě neslyšíme ani sami sebe, co říkáme mezi řádky. Je fajn když má člověk dobře vyvinutý pozorovací talent, ale já mezi tyto šťastlivce bohužel nepatřím! Asi proto neumím ani hledat hříbky. No prostě mám další úkol. Zdokonalit se v pozorování. A všímat si. A ztišit myšlenky. Možná pak uvidím věci v mé hlavě jasněji a najdu odpovědi na otázky, kterých je tak moc. A možná bude těch otázek najednou méně. 😉
Tma
