Dlouho jsem tady nebyla. A v mém životě se toho opravdu moc událo. Spousta změn. Teď opravdu vidím, že život je změna a to doslova. Taky vidím, jak jsou věci pomíjivé a jak si musíme vážit toho, co právě máme a být za to vděční. Vše se může lusknutím prstů obrátit, a náš starý dobrý zajetý život je tentam. Vidím kolem sebe spoustu takových příběhů, které mě nutí zastavit a poděkovat. Je to velmi rychlá doba, ve které všichni někam spěcháme, včetně mě. Zjišťuji, že nemám čas na nic navíc – nebo ho nechci mít? Proč? Trošku jsem se stáhla, možná tomu pomohla doba covidová, těžko říct. Většinu času trávím se svými pejsky.
Loni jsem ztuhla na místě, nebylo mi hej. Měla jsem pocit, že jsem se zasekla, že přešlapuji a bojím se udělat krok novým směrem. Mám ráda jistotu, klid a potřebuji mít kotvu. Cítila jsem hlubokou prázdnotu, úplně mě to ochromilo a drželo někde v meziprostoru. Nebyla jsem schopna se soustředit, řešit, natož přijmout změnu. Jedině u aktivní procházky nebo při cvičení s Oxy (s mou milovanou malinou 🙂 ) jsem dokázala na chvíli vypnout. Když ztuhnu je zle. Když ztuhnu nemůžu dýchat. Když ztuhnu nejsem to já a chovám se divně. Když ztuhnu musím pryč a znovu roztáhnout křídla.
Jsem. Jsem jinde. Jsem opět šťastná. Jsem vděčná….kéž to vydrží….co nejdéle. Přeji všem štěstí a klid na duši.
