Alfi

Loni jsem se musela rozloučit s posledním z mé party kluků. Alfík byl se mnou úctyhodných 19 let. Jsem mu neskonale vděčná za to, jakou měl se mnou trpělivost. A co všechno dokázal překonat, co se zdraví týče. Poslední měsíce byly zvláštní, tělo bylo tady, ale Alfík jakoby v něm už nebyl. Nebyl to on, nevítal mě, neměl z ničeho radost, jen byl. Přesně jak se říká, že je někdo jako tělo bez duše.

Věřím, že je někde za duhovým mostem s ostatníma klukama z party a že jednou budeme zase všichni spolu. Možná se sem ke mě ještě vrátí, kdoví. Někdy mám pocit, že je Oxy převtělený Brixík. Tváří se přesně jako on, jako „jelen(a)“ a dává mi čelo na čelo každou chvíli.

Možná to tak je, že jsou to naši průvodci a provázejí nás životem a někdy je pouto tak silné, že se sem vracejí v podobě jiného pejska nebo zvířete, aby nám mohli být nablízku. Chci tomu věřit…

Alfi prožili jsme spolu tolik věcí, byl jsi skvělý parťák a velký mazel. Kdykoliv jsem si sedla chtěl si mi na klín a rád si se mnou řídil auto (nebojte jen po příjezdovce k nám domů). Moc mi chybíš, je to už 9 měsíců, cos odešel a pořád mám občas pocit, že tě v noci slyším chrápat. Dlouhé měsíce jsem se v noci budila ze zvyku, že jsi potřeboval v noci ven. Alfonsku děkuji Ti za všechny ty krásné roky a za tu spoustu krásných vzpomínek, které mi nikdo nevezme.