D.N.O.

Dno, úplné dno hluboké a temné… Opět uběhlo dost času a opět se mi zatočila hlava a svět pod nohama se mi mohutně otřásl. Pohlavek života: „Hej! Pustila jsi kormidlo! Ten směr není ten správný! Neslyšela jsi několikeré volání své duše nebo si ji snad nechtěla slyšet?“ A dostala jsem vše, čeho jsem se v životě nejvíce bála. Bylo toho moc a v jeden čas a můj mozek byl v režimu přetížení, strašné přetížení po dobu více jak měsíce. A pak rána, diagnóza, dva dny čirého zoufalství. A pak úleva a stav mimo vše. Neumím to popsat, prostě několik dní bez jakékoli emoce. Zvláštní zážitek obzvlášť u mě – jsem beran, takže emoce mnou cloumaly celý život a řádně. Emoční beztíže… vše plynulo skrz a odplynulo. Necítila jsem vůbec nic. Tak nějak jsem si připadala, že jsem se přepnula na autopilota a tam někde uvnitř jsem nabírala sílu, pomalu. Do toho chemoterapie, bioléčba, doktoři, jehly, kapáky…vše čeho jsem se bála…bum a bylo to tu. Co teď? Správně „teď“ – teď to jde, je mi celkem dobře, nemyslet na to co by a kdyby. A prostě se soustředit na to, proč nemoc přišla, co mi chce říct? A co musím změnit, aby mohla odejít?