Stav „emoční beztíže“

Nevím, jak jinak to popsat než emoční beztíže. První dva dny po oznámení diagnózy jsem probrečela. Ale pak…pak to přišlo. Něco, co jsem nikdy nezažila. Jen jsem ležela, spala nebo jen tak odpočívala a necítila jsem nic, ale naprosto nic. Nebyl tam stres, strach, bolest, smutek, vztek, radost – prostě stav nula. Emoční prázdnota.

Nevím, zda to bylo tím, že se mi vlastně psychicky ulevilo po skoro dvou měsících, kdy jsem vlastně nic nevěděla. Spadl ze mě stres z nevědomosti. Již chápu to rčení: „Lepší vědět než nevědět.“ Je to tak – i když se dozvíte na první dojem hroznou věc, ale alespoň konečně víte, na čem jste, a můžete k tomu zaujmout nějaký postoj.

Na tento stav nezapomenu. Zřejmě jsem někde uvnitř nabírala sílu. Jen jsem byla … v neochvějném klidu. Trvalo to několik dní. Byl to obrovský restart a nový začátek – nový začátek návratu k sobě samé. Ke konci toho období klidu se mi hlavou neslo jen toto: „Co mi chce tato nemoc ukázat, co mě chce naučit? Proč přišla?“ Soustředila jsem se na to, že chci pochopit, co mám změnit, aby nemoc mohla odejít. 🙂