Ú-klid

Nějak jsem cítila nutkání udělat si pořádek všude. Začala jsem úklidem duše v klidu domova. Našla jsem si dvě terapeutky. Každá pracovala jinou metodou a obě se mnou souzněly. Byla jsem půl roku na nemocenské s výhřezem ploténky, než se přišlo na to, že mé bolesti nejsou pouze od výhřezu. Nedokázala jsem vůbec sedět. Takže jsem první terapie absolvovala online – vleže v obýváku. Mělo to své výhody. Moje soukromá „canis terapeutka“, fenka Oxy, hlídala mé reakce. Když se jí to zdálo moc, přišla do mě šťouchnout čumákem a upozornit mě, že to už stačilo. 🙂

Po každé terapii jsem potřebovala pár týdnů klidu na srovnání myšlenek. Když to šlo a bylo mi lépe, začala jsem automaticky uklízet i doma. Třídit hromady papírů, nastřádané věci a oblečení. Co jsem dlouho nepoužila, jsem vytřídila, poslala dál nebo odnesla na půdu. Ruku v ruce šlo uklízení osobních věcí s těmi duševními. Když si uděláte pořádek kolem sebe, děláte ho vlastně i v sobě. „Uklízela“ jsem i ve vztazích. Moje nemoc mě donutila zpomalit a „najít si“ čas se o sebe starat a naslouchat svému tělu i své duši. Kéž si všichni najdeme čas pro sebe dříve, než nás okolností donutí.

Po stanovení onkologické diagnózy přišly dny zvláštního klidu, a pak následovalo pár dalších terapií a konzultací momentálního rozpoložení. Spousta věcí začala dávat ještě větší smysl, protože zmizel strach z toho, že vlastně nevím co mi je – a co když je to „TO“. Ano, bylo to „TO“, byla to rakovina a strach z nevědění opadl. Soustředila jsem se plně na sebe. Ušla jsem dlouhou cestu plnou „AHA“ momentů.

Za terapii se není třeba stydět. Někdy člověk potřebuje slyšet sám sebe říkat určité věci, aby teprve pochopil a posunul se dál. Je třeba na sobě pracovat a nezakrnět na místě – pochopit, proč se nám některé věci dějí. 🙂