Nevím, jak to mají jiní, ale já, když jsem nemocná – nejsem schopná ničeho. Ani sebevzdělávání, ani zkoušení všech metod sebe-uzdravování, o kterých jsem si přečetla. Prostě ničeho…krom několika afirmací. 😉 Většinou jen ležím a spím, max. po kouskách něco čtu. Když je mi lépe, zvládnu film. Tentokrát jsem zvládla většinu Marvelovek. 😀
Chci jen říct, že chápu tyto stavy. Jak říká můj přítel: jsem papír… 😀 Obdivuji všechny matky, které jsou ve své vlastní nemoci schopné starat se o celou domácnost a ještě o další nemocné členy rodiny. Klobouk dolů…
Jsem přesvědčená o tom, že si ve velké míře utváříme svět kolem sebe sami, a to tím, co z nás vyzařuje, jak se chováme, a také tím, na co myslíme. Jelikož, jako nemocná, jsem výše zmíněný “papír”, tak se o to více budu snažit přispívat, když jsem zdravá. Čím více z nás, kteří můžeme a kteří jsme zdraví, bude myslet na dobré věci ,všímat si toho krásného, co se kolem nás děje, udržovat si humor, tím více nás bude vyzařovat pozitivní energii a přispívat do společného “dobrého” kolektivního vědomí. Nepodporujme to černé mračno plné strachu, stresu, agrese, násilí, nenávisti… Jak říká jedno indiánské moudro.. musíme krmit toho správného vlka:
Jednoho večera vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka.
Řekl mu: „Synku, ta bitva v každém z nás je bitva mezi dvěma vlky.
Jeden je zlý. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego.
Ten druhý je hodný. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra”.
Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal: „A který vlk vyhraje?”
Starý Indián odpověděl: „Ten, kterého krmíš.”
