Někdy si tak říkám proč je život jako horská dráha. Jednou jsme nahoře a jednou dole. Člověk se z něčeho raduje v jednom dni a v dalším dni dostane co proto. 🙂 Někdy mám pocit, že babička měla pravdu, když říkala: “Po smíchu přichází pláč.” Asi to tak úplně není, možná bereme dny, kdy se “nic” neděje jako samozřejmost. Máme tendenci si pamatovat spíše ty horší události. Je třeba si uvědomovat to štěstí, když se “nic” neděje, protože ono se děje! Děje se to, že nám je dobře, nic nám nechybí a je nám vlastně krásně. Jsme vlastně šťastní a ani o tom nevíme 😉 . Když se pak stane něco špatného, tak o tom stále mluvíme, a ještě více se v tom pak topíme.
Dnes ráno bylo mému pejskovi Alfovi zle. Jelikož už má vzhledem k věku více zdravotních problémů, jela jsem s ním hned k veterináři. Teď je odpoledne, sedím na sluníčku a poslouchám zpěv ptáků, pejsek leží opodál a je mu evidentně mnohem lépe. Uvědomuji si, že jsem se během dne několikrát vrátila k tomu, co se stalo ráno. Zbytečně jsem se v tom sama vymáchala, protože jsem se emočně vracela k nepříjemným pocitům a stresu. Alfovi se ulevilo hned po příjezdu domů. Mě samozřejmě také. Proč jsem se tedy k těmto nepříjemným pocitům vracela a znovu si je navodila? Nevím, asi ze zvyku. Je třeba zavést nový zvyk – uvědomovat si více přítomnost a netrápit se minulostí nebo budoucností. Minulost už nezměním a budoucnost je přece ve hvězdách. 🙂
Vím, že to není jednoduché, a že jsou události, které nás prostě semelou ať se snažíme sebevíc. Ale čím méně se necháme takto semlít, tím více nám bude naše tělo i mysl vděčná. 🙂
