Někdy se tak stane, že už má jeden člověk prostě dost. Dost práce, dost starostí a dost všech a všeho. Vím, že když má někdo blízký potíže, nesmím to vztahovat na sebe, aby mě to nesemlelo. Vím, že práce je důležitá, ale nesmí mi přerůst přes hlavu. Vím, že stres musím nechat stát venku, a nepouštět ho do hlavy pokaždé, když zaklepe. Ale prostě někdy zapomenu na vše, jako mávnutím kouzelného proutku, a semele mě to rovnou na hrubomleté hovězí 😀
Stalo se mi to i teď. Zase se mi ze všeho podlomily nohy a zatančil žaludek. Uvědomila jsem si, že jsem JÁ a já musím být v pohodě, abych mohla pomoct ostatním přece. Když nebudu v pohodě, budu ostatním k ničemu. Proč mi to opět nedošlo včas, vždyť o čem je můj blog. 🙂
Dnes jsem si dopřála krásnou procházku s kámoškou a našimi fenkami a pak masáž lávovými kameny a rozhovor z vyrovnaným člověkem. A je mi mnohem lépe, a dokážu si opět spoustu věcí uvědomit. Prostě na sebe nesmíme zapomínat. Je také důležité se opečovávat nebo nechat opečovávat. A setkávat se s přáteli a lidmi, se kterými se cítíte dobře, to vás vždy posílí a rozptýlí černé myšlenky. Vytvořit si pro sebe rituály a dodržovat je. Pomůže nám to se neztratit.
