Proč pořád spěcháme a nestíháme? Proč sami na sebe nemáme denně ani 10 min? Proč jdeme po chodníku a ani nezvedneme oči od země? Proč se jen tak na někoho neusmějeme? Proč nevíme jak voní tamta květina? Proč nepozorujeme broučka lezoucího v trávě nebo čmeláka na květině? A proč se nedíváme na mraky nebo na hvězdy? A proč se nedíváme do korun stromů? Proč máme raději sluchátka, když běžíme lesem? Proč neposloucháme ptáky? Proč pořád koukáme do mobilů?
Co kdybychom se na procházce zastavili, zhluboka se nadechli, opřeli se o strom a jen se koukali kolem sebe. Všímali si, co se kolem nás děje, jak vypadají mraky, stromy, tráva, co kolem roste nebo kvete. Zkuste to třeba i doma – jen se dívat na kytku v květináči, ale fakt se na ní dívat (ne,že jen rychle otrháte uschlé listy, otřete prach a zkusíte prstem, jestli má dost vláhy). Pozorujte, jaký tvar mají listy, jaký vrhají stín. Prostě se jen zastavit, pozorovat a vnímat, nic víc.
Já vím, není to akční a není to cool 🙂
Ale je to uklidňující a vlastně si myslím, že dobré i pro oči, vždyť to můžete aspoň zkusit. Nemáte co ztratit, maximálně získáte. 😉
