Někdy je třeba mít vrbu, prostě někoho s kým si chcete promluvit. V mém případě nejde o osobu, od které bych chtěla radu. Potřebuji jen mluvit, když o svých starostech mluvím – zdají se menší a uleví se mi. Podle mě nemůžete nikomu radit. Je třeba jen vyslechnout a pohladit po duši. Mnohdy je to nejvíc. Mnohdy jen to, že něco vyslovíte nahlas pomůže. Mnohdy si sami odpovíte a najednou víte, co máte dělat. Mnohdy uvidíte své problémy z jiného úhlu. Takový dobrý terapeut je vlastně vrba, ptá se a vy si odpovídáte. Navede vás na to, co už dávno víte, jen si to neuvědomujete.
Někdy je nejlepší přítel vlastně takový terapeut. Není třeba nikoho odsuzovat, radit apod. Mám tendenci říkat, co bych udělala já… ale jak nad tím tak přemýšlím, tak je lepší jen poslouchat. Budu lepší vrbou, budu naslouchat a jen podpořím. Nerada odsuzuji, někdy se přistihnu, že to nevědomky udělám. Ale učím se to nedělat. Odsuzovat je velmi jednoduché, ale kolikrát se sami zachováme tak, že kdyby to udělal někdo jiný, tak ho velmi rychle odsoudíme. Ale v daný moment se prostě ocitneme v obtížné situaci a nějak se zachováme a třeba nemáme jinou možnost, anebo prostě momentálně nevidíme jiné východisko.
Buďme jeden druhému dobrou vrbou, pozorně si naslouchejme, vnímejme srdcem.
