Důvěra

Existuje zdravé žárlení? Pokud se jen tak škádlíme: „aby naše drahá polovička věděla, že o ní opravdu stojíme“. Je to začátek žárlivosti? Proč si člověka přivlastňujeme?

My přece nemůžeme nikoho vlastnit, každý jsme naprostý originál a máme svobodnou vůli a také možnost volby. Moc se bojíme, že o milovaného/milovanou přijdeme, ale proč vlastně? Bojíme se být bez partnera? Neumíme být bez něho/ní šťastni? Ale přece o tom štěstí není. Hrozně na partnerech lpíme a pak se užíráme představami, co by… kdyby… Jak s oblibou říkám – malujeme čerta na zeď. Ale všichni víme, že důvěra je základ vztahu. Ano to víme, že? 😉 Teoreticky ano, ale prakticky nám to  nějak nejde uchopit.

Čert nikdy nespí. Příležitost dělá zloděje. To jsou známé výmluvy a omluvy pro naši žárlivost. Dobrovolně se trápíme a sžírá nás podezření, potřebujeme mít přehled! Obzvlášť teď, v době sociálních sítí. Potřebujeme ho/ji mít přece pod kontrolou!  😉 Haló! Nekomplikujme si ten život přece a zaměstnejme si mozek něčím příjemnějším!

Stejně nikoho neuhlídáme, to nejde. Pojďte raději žít přítomností, je nám krásně, jsme zamilovaní, tak si to užívejme a řešme jen to, co se děje teď. Důvěřujme si. A když se přece jenom v někom zklameme, není to konec světa, zřejmě to nebyl ten pravý/ta pravá. Sáhněme si také do svého vlastního svědomí a nehledejme chybu pouze u partnera. Možná jsme se měli něco v tomto vztahu naučit a teď je čas jít dál.

Když něco končí, něco nového začíná, není to vzrušující? Aspoň trošku, co?   😉