Pohled druhému člověku do očí, nám prozradí spoustu věcí. Oči jsou okna do naší duše, do našeho nitra, to je stará známá věc. 😉 Je neuvěřitelné, co všechno umíme pohledem vyjádřit. Pohled může být přátelský, milý, spalující, vášnivý, romantický, drtivý, nepřátelský, lišácký, láskyplný, plachý, drzý, arogantní, pichlavý, unavený, upřímný, tázavý…a…
Věřím, že mám duši. Věřím, že ji máme všichni, i když si někteří myslí, že ne, tak tam podle mě je. Ono to může být pro někoho jednodušší – o ní nevědět. 🙂 Většina z nás cítí, že tam něco je. Něco, čemu mnohdy možná ani nerozumíme, nebo nechceme rozumět…
Vesmír je pro mě neskutečný, nekonečný, neprozkoumaný, nedosažitelný, nevyzpytatelný a takhle ze země – velmi krásný. V této době funguje velmi rychle. “Jak se do lesa (vesmíru) volá, tak se z lesa (vesmíru) ozývá.” Už jsem se o tom zmínila. Myšlenky se zhmotňují. Dávejte si pozor, na co myslíte. Zkuste…
Mám na zdi obraz s názvem Kouzelný strom. Autorem je pan Ivo Ševčík. Na obraze je vidět kvetoucí koruna stromu a k ní se zrcadlí kořeny. Působí tak vyrovnaně a vesele. Je krásně barevný. Kořeny pevně v zemi a větve směřující k nebi. Také proto mám stromy tak ráda. Připomínají…
Znovu zmíním Lornu Byrne. V jejich knihách píše, že duše zemřelého je andělem strážným odnesena zpět domů – do nebe. A že duše mají dovoleno nás navštěvovat. Je mnohem jednodušší se smířit se ztrátou člověka, když věříte tomu, že je zpět doma, se všemi, kteří se tam vrátili před ním….
